Kniha Žena se lvem

Přichází Žena se lvem, první svazek čtyřdílné antologie českých a slovenských autorek fantastiky, představující u nás naprosto unikátní projekt. Užijte si pestrou paletu všemožných fantastických žánrů! Těšte se na zajímavé hrdinky i hrdiny, kteří se vymykají známým klišé a bojují především svou vnitřní silou!

Obsah knihy

Kniha obsahuje 13 povídek, reprezentujících žánrovou pestrost literární fantastiky (fantasy, sci-fi, horor, steampunk, postapo, humor, kyberpunk, alternativní historie aj.). Povídky do první knihy byly vybrány tak, aby se koncepčně vázaly k titulní kartě Žena se lvem, tedy ukazovaly různé podoby vnitřní síly hrdinek i hrdinů. Editorky Zuzana „Zangadora“ Hloušková a Františka Vrbenská se dlouhodobě pohybují na scéně české fantastiky a díky svému přehledu i publikačním zkušenostem jsou zárukou dobrého vkusu.

Žena se lvem obsahuje tyto povídky:

Kde knihu koupit

Tištěnou knihu s kartami (e-book až v létě) můžete koupit v běžné síti obchodů, zde je pár odkazů:

Napsali o nás

Ze zákulisí tvorby

Ukázky z povídek

Máte-li zájem o čtenou ukázku, klikněte sem:

Ukázka 1

Lucie Lukačovičová: Dům ocelových jehel

Netrvalo mu dlouho najít schody do sklepení. Byly široké a nesly stopy toho, že po nich byly přesouvány nějaké těžké předměty sem a tam.
Dílna se halila do pološera, pořádné světlo svítilo jen nad pracovním stolem. U něj, zády k pootevřeným dveřím, stála ženská postava.
Samuel přelétl pohledem panty, pak si dovolil proklouznout tiše dovnitř. Pečlivě udržované. Ani nevrzly, pochválil si v duchu.
“Vloupal jste se právě do mého domu, pane?” Žena se otočila od pracovního stolu. Byla ve tváři výrazně a nezdravě bledá. Tmavé vlasy měla stažené do uzlu, nad čelem ochranné brýle, které zrovna nepoužívala, na sobě dlouhé tmavozelené šaty s korzetem, na nich několik spon s úchyty na drobounké šroubováčky, francouzské klíče a jiné nářadí. A v ruce držela zbraň podobnou pistoli, jen s uzavřenou hlavní, v níž byl zasazený ledově bílý a velmi ostrý krystalický hrot.
“Přišel jsem vás zastavit, paní Reso Viandante. Ať už děláte cokoli,” pronesl zdvořile a podstatně klidněji, než se cítil. Ksakru, takhle se nechat nachytat. Jak o mně mohla vědět? Viděl, že potřebuje hrát o čas a rychle něco vymyslet. Skvěle, tak asi udržovat konverzaci, protože lidi, co mluví, obvykle nestřílejí? V aetherotechnice se nijak zvlášť nevyznal, ale věděl velice dobře, jak dovedou být aetherové zbraně smrtící. Sám měl kolt a meč, ve vysoké botě nůž. Zato neměl, jak cokoli z toho dostatečně rychle tasit.
“To je ale smutné.” Její hlas nijak nenaznačoval, že by ji to mrzelo. “Smím znát vaše jméno?”
“Samuel West, lovec.” Naznačil jsem úklonu. Zřejmě mě zatím nezastřelila hlavně díky tomu, že mám slušnou košili, vestu, vázanku a společensky přijatelné rukavice. Od lovců se přece jenom vyžaduje určitá úroveň. A v tomhle světle není vidět, že už si to šatstvo ledasčím prošlo a že na kalhotách mám vkusné záplaty.
V podzemní dílně bylo nepříjemně chladno a měl dojem, že všechny kusy zařízení a nejrůznějších strojů neznámého účelu jsou tak nějak... ostré. Plné jehel, háků a hrotů. A ve vzdáleném rohu se rýsovalo cosi, co připomínalo mechanickou lidskou postavu, mohutného kovového golema.
“Mohu vidět váš odznak?” zajímala se Resa Viandante věcně.
“Ale jistě.” Výborně! Možnost trochu změnit situaci. Okázale pomalu sáhl do kapsičky u vesty. Pohledem přitom zavadil o polodrahokamový amulet, který mu visel na krku. Kámen měl varovně karmínovou barvu. Sakra! Sakra! Sakra! Ta ženská je ještě k tomu posedlá! Můžu mít dneska ještě mizernější den?

Ukázka 2

Hanina Veselá: Mizera z Mexika

Ohavné mlhavé ráno. V noci se mi zdálo o Míkal. Hádali jsme se skoro jako ve skutečném životě. Vzbudil jsem se s trpkostí v ústech a posnídal tvrdé pečivo. Mizernou pachuť po včerejším flámu jsem spláchl grogem a za trest si uložil ranní procházku k molu.
Moře mě přivítalo s včerejší vřelostí. O skaliska se tříštila špinavá pěna, blízkou pláž pokrývali vyplavení krabi a na zatopených kamenech živořily kolonie sasanek. Jejich bledá těla svítila v mělké vodě a žahadla se svůdně vlnila. Jediní tvorové, kteří tu jsou dobrovolně, napadla mě další pozitivní myšlenka.
Přebrodil jsem se pískem, sestoupil k okraji začínajícího mola a pohlédl do vln. Ve zpěněné vodě se ukázal obrys nějakého předmětu. Snad kus ponořené látky.
Pocítil jsem závrať a spolu s ní mnou projela ostrá bolest.
Staré zranění se ozvalo a já přesunul váhu na zdravou končetinu. Aspoň jsem měl jistotu v tom, co jsem viděl. Nebyl to kus látky. Byla to lidská ruka.
To je absurdní. Jak tam ten chudák mohl vydržet? Oni ho nevytáhli, aby ho pohřbili? „Olivééér!!“ zahulákal jsem na nosiče. Jeho zarostlou tvář jsem právě zahlédl v půli schodů.
Seržant a velký soubojník sešplhal po kamenech a podíval se, kam mířil můj prst. „Maličkatá nehoda!“ snažil se překřičet vlnobití. „Myslím, že byl z Lyonu. Příbuzní mu vystavili křesťanskej pohřeb!“
„V tom případě leží ve vodě další člověk! Podívej se!“ trval jsem si na svém.
Tam, kam jsem ukazoval, sasanky pokrývaly celé dno. Nebyly agresivně rudé, jako jejich příbuzné v tropických mořích, ale průsvitně bílé. Nespočet žahadel se splétal do jediného homogenního živočicha. Ležel na mořském dně a jeho konec se ztrácel v nedohlednu. Uprostřed toho vlnivého tance plul pruh černé řasy a svým přímočarým pohybem narušoval harmonii kolonie.
„To… to…“ došla mi slova.
Další z vln odhalila kaleidoskop barev. Splétaly se do složitých vzorů hedvábného kimona. To, předpokládám, nepatřilo mému předchůdci. Navíc končilo chomáčem černých vlasů. Mé podezření umocňoval do dna zabořený vějíř.
„Je tam dívka. Číňanka!“ vyjekl jsem.
„To se vám jenom zdá, komisaři,“ lhostejně sežvýkl tabákový list Merda. „Nic tam není.“
„Ale já ji vidím!“ nechal jsem se lapit absurditou situace. Jako malůvka ze střepu Míkaliny vázy, kterou po mně v afektu mrštila. Inu, luxus manželských hádek jsem nechal za sebou.
Merda plivl obloukem hnědou slinou a nic neřekl.

Ukázka 3

Karolína Francová: V mysli mojí vidíš stíny

Noční Praha po jedenácti letech života v nové době připadala Elen zvláštní. Když magie o Purpurové noci v létě roku páně 2014 od severu v jedné obrovské a všepohlcující vlně zalila Česko, bylo jí devatenáct, takže byla dost stará, aby si pamatovala, jak to kdysi chodilo. Dříve večer a v noci město tepalo životem. Po ulicích jezdila spousta aut, z autobusů proudily zástupy lidí spěchajících domů a obchody měly otevřeno klidně až do deseti hodin. Z restaurací se linul zápach cigaret a hluk zábavy. S kamarádkami chodila do letního kina a pod otevřenou oblohou se hlasitě smála, z koncertů se rozjaření vraceli až o třetí ráno, v nočních tramvajích popíjeli levné víno stáčené do PET lahví. S prvním klukem se muchlovala na lavičce v parku pod kvetoucí lípou, a že by na ni z její koruny mohlo něco zaútočit, by ji nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Dnes rodiče přespávali v kancelářích, když se zdrželi v práci, a o jejich děti se staraly noční družiny. Milenci si dostaveníčko za svitu měsíce dopřávali jen díky výhledu z panoramatických oken v luxusních hotelích. Beze zbraně se nikdo na ulici neodvažoval. Obchody a restaurace zavíraly za světla a noční zábavu zajišťovalo několik desítek klubů, které hostům nabízely rozvoz obrněnými vozy za doprovodu placených ochránců nebo přenocování v hotelových pokojích.
A Praha už jedenáct let nebyla hlavním městem.
„Gryf,“ vytrhl ji z myšlenek Petr a ukázal na okřídlenou příšeru, která kroužila nad stadionem Sparty.
„Mají na Letné početnou kolonii,“ sdělil jim strážný notoricky známý fakt. „Od posledního plánovaného odstřelu už uplynula docela dlouhá doba. Radši se připravte.“
„Na co?“ vydechla vyděšeně Elen.
Do střechy obrněného vozidla v tu chvíli něco těžkého narazilo tak prudce, až se vůz zhloupl. Po plechu zaškrábaly tvrdé drápy a pak se ozvaly rytmické údery, které se kostrou vozu šířily jako vibrace. Následovala nová rána a škrábavý zvuk. Údery se zmnožily. Další gryf přistál na přední kapotě a zaútočil silným zobanem přímo na čelní sklo. Elen vykřikla a zabořila tvář do Petrova hrudníku.
„Postarejte se o to!“ řval řidič na kolegy z ochranky. „Ještě jeden a přetíží nás.“
Slyšela, jak někdo stahuje okénka. Takové šílenství! A pak zvuk střelby ze samopalu. Auto se otřásalo pod údery, drápy klouzající po plechu vydávaly odporný vysoký nervy drásající zvuk, muži řvali nadávky.
Všechno, jen ne gryfy, zaříkávala se Elen. Všechno vydržím, jen tohle ne. Nemůžu, ne znovu…
Hrůza ji zbavovala vědomí. Napůl bez sebe cítila, jak ji Petr hladí po zádech, a slyšela jeho uklidňující hlas: „To bude dobrý, Elen, budeme v pohodě.“
Ale nebylo to dobré, minulost se k ní natahovala skrze všechny zjitřené smysly. Kovově znělé zvuky silných zobanů, škrábání tvrdých drápů, štiplavý pach pižma, upřený pohled nehybného rudého oka, chuť krve na jazyku. Bránila se, jak uměla. Snažila se soustředit na vůni Petrovy vyžehlené košile, na dotyk jeho pevného těla, ale bylo to marné. Purpurová noc vyskočila z hlubin, do kterých ji v uplynulých letech horko těžko vykázala.

 Ukázka 4

Dana Beranová: Nikdy neříkej nikdy

Odstrčila židli a vyběhla ven. V hlavě jí vířilo tisíc myšlenek, ale jedna byla nejsilnější. Před hostincem sebrala sekeru, zaseknutou do špalku. Tíha nástroje ji převážila k jedné straně, ale vyrovnala to nakloněním těla a běžela k lesu.
Po celou cestu jí tekly po tvářích slzy, ale na okraji lesa vyschly. Stejně i nohy proti její vůli zpomalily. Ztěžka se sunula do míst, kde čekala, že najde zaklínače bojujícího s kikimorou. Opatrně se posunovala od jednoho stromu k druhému. Těkala očima na všechny strany, sekeru křečovitě svírala oběma rukama před hrudníkem. Na dohled od jeskyně se zastavila. To, co viděla, ji přivádělo k mdlobám. Obří pavouk  stál před jeskyní a mohutnými kusadly kutálel pavučinou omotaný chomáč po spadaném listí. Amandě se chtělo utíkat, žaludek, přestože už dlouho prázdný, se obracel naruby. Cítila, jak jí kapičky potu stékají po zádech i čele. Chtěla být silná a statečná. Ale tohle! Přitiskla se ke kmeni. Hledala oporu v něčem velkém, mohutném,  krásném, a při tom nemohla odtrhnout oči od zrůdného stvoření. Jeden, dva, tři...bezděčně přepočítala pavoukovy nohy. Nechtěla ani pomyslet, co je zabalené v tom chomáči z pavičiny.
Nedokážu to, šeptala si tiše a sevřela  sekeru ještě pevněji. Do zvuků lesa se ozvalo tiché zasténání. Srdce jí říkalo: "Běž a braň svoje mládě, jako by to udělala každá matka ať lidská nebo zvířecí!" Ale dávný nevysvětlitelný strach a odpor k osminohým stvořením jí bral sílu, zatemňoval myšlení, nutil ji v panice utéct.
Zmítaná vlastním strachem sbírala odvahu, když v tom uslyšela lidský hlas.
„Tak už mi ho dej,“ řekl právě zaklínač a vyšel ze stínu. Neměl v ruce žádnou zbraň. Blížil se k pavoukovi. „Konečně jsme dostali zaplaceno, víc než jsem čekal. Tak už běž, mazej!“ křikl na obludu a ta začala neochotně opouštět svou kořist.
Odehnal ji jako cvičeného pejska, nepoužil ani meč, ani lektvar ani znamení! Sehnul se a holýma rukama začal trhat pavučinu.
Amanda na dálku zahlédla pramínek plavých vlasů. „Ty zrůdo,“ zašeptala a tentokrát nemyslela kikimoru, pomalu se ztrácející mezi stromy. „Nesesmilníš, nepokradeš, nezabiješ,“ šeptala si. „Nikdy. Nikdy?“ Vystoupila z úkrytu a běžela.

Ukázka 5

Lenona Štiblaríková: Pekná noc na čary

„Došila som! Hotovo!“
„Sprav uzlík. Takto. Ešte ústa, ako som ťa učila. A zopakuj mi všetko od začiatku, či pamätáš.“
„Najprv zošiť údy, aby konať nemohli, potom zašiť uši, aby chýry o nás od zlých ľudí neslúchali. Do očí kvapku krvi z netopiera, nech zastrie zrak, a potom už len krížikovým stehom, nech nevidia, keď kúzla robíme. Napokon ústa, by nevyriekli ten strašný ortieľ: Vinná! Obcovala s diablom! Upáliť!“
„Pamätáš. Múdra vedma z teba bude, dievčatko moje.“
„Mamku bolelo. Jeho nie! To neprávosť je. Krivda veliká.“
„Život jej už nenavrátiš. A so sudcom nemôžeš tak ako s chudákom. Pána neuprosíš, nepresvedčíš, hoc by si aj srdce do dlaní vložila. Tu ani smrť nespomôže. Na jeho stolec sadne si iný, hádam i horší, srdnatejší. Ďalšia čarovnica mrela by v plameňoch, ďalšie mláďa by osirelo. Nie tak prudko, čerešnička, ublížiš si.“
„Nech!“
„Odlož hnev, vedme nepristane. To strigám špatí dušu i telo. Ši s rozvahou, mysli na život, čo vďaka tebe nezhorí na popol. Ver, že aj mne je za ňou clivo, dušu kvári bôľ. Chalupa bez jej nápomocnej ruky chradne a jeseň už za humnami poskakuje.“
„Videla som ju, babi! Včera v noci. Nakúkala cez oblôčik, mrazivým dychom spálila muškát v črepníku. Ten červený, čo zjari vysadila proti zlým snom. Vtom sova húkla trikrát, nato odišla. Zmizla do tmy a viac jej nebolo.“
„Pokoj hľadá, dušička moja. Zmierenie. Keď ju v meste zlapali, už sa s nami nemohla rozlúčiť.“
„Prečo to?! Veď pomáhala. Všade ju radi vídali.“
„Závisť či hlúposť? Ktohovie. Môžbyť zo strachu ju udali. Pánom predhodili nevinnú, len aby vlastné hriechy ukryli.“
„Pľuhavstvo!“
„Už pôjdeme. Došijeme bábu a ta s ňou, do zeme! Nech hruda spečatí kúzlo zmätenia a čary obrátia krutosť na výsmech. Potom sa s mamou stretneš a zbohom si poviete.“
„Zaspievaj! Pôjde mi rýchlejšie od ruky.“
„A ktorúže počuť chceš?“
„O deve, čo po nociach tancuje a mesiaca sa dotýka! Lieta po slobode, bo ju nik nevidí a šantí ako čertíča s vetrom vo vlasoch.“
„Dobre, čerešnička, zaspievam. A ty len pekne ši. Polnoc príde čo nevidieť, nebo je jasné a mesiac v splne. Dnes večer je na čary pekná noc.“